Charakteristika oblasti

Fakta o Jizerských horách:

• rozloha: 374 km²
• nadmořská výška: 317 - 1124 m n. m.
• vyhlášení: 1. 1. 1968

Jizerské hory jsou pohořím prvohorního stáří. Jsou pro ně charakteristické ploché kupy, plošiny, zaoblené hřbety a široká údolí a na okrajích příkré svahy s mladými údolími vzniklými erozí.

Jizerské hory mají velmi hustou říční síť a mimořádně velké přírodní zdroje povrchové vody. Směry jizerských vodních toků jsou jednoznačně určeny geologickým vývojem. K severu spadají toky prudce do Frýdlantské pahorkatiny a zahlubují se do severních svahů hor skalnatými a balvanitými roklemi, mnohde s vodopády a kaskádami (např. údolí Černého potoka, Velkého a Malého Štolpichu). Na jižní stranu spadají hory stupňovitě a pozvolněji, vzdálenost mezi prameništi a podhůřím je zde větší. Údolí směřující k jihu proto nejsou tak strmá ani hluboce zaříznutá. Většina zdejších vodních toků pramení ve vrchovištích, ležících na vysoko položené náhorní plošině, proto mají horní úseky toků podstatně menší sklon než úseky střední, kam již zasahuje zpětná eroze.

Pro vodní režim oblasti mají zásadní význam rozsáhlé lesní komplexy, které byly donedávna pro Jizerské hory typické, a spolu s nimi i rašeliniště. V letech 1903 až 1928 byly pro ochranu před povodněmi v Jizerských horách vybudovány čtyři vodní nádrže (Bedřichov, Fojtka, Mšeno, Rudolfov) a v roce 1915 byla dokončena stavba dvou zemních hrází na Bílé a Černé Desné (Souš). První z nich se s tragickými důsledky v roce 1916 protrhla. V současné době slouží nádrže především jako zdroje pitné vody. Pro tento účel byla nejprve upravena vodní nádrž Souš a později také vybudována největší jizerskohorská vodní nádrž Josefův Důl na Kamenici, dokončená v roce 1982.

Na styku žuly a krystalických břidlic v severním podhůří se v úzkém pruhu svorů vyskytují i minerální prameny, jejichž mineralizace je však slabá. Jde o kalcium-bikarbonátové kyselky s různým obsahem železnatých iontů v Lázních Libverda a u Nového Města pod Smrkem.

Květena Jizerských hor je v porovnání se sousedními Krkonošemi celkově mnohem chudší. Chybí tu subalpínské pásmo a hlavním přirozeným vegetačním typem na tomto území je les. Přirozená bezlesí se nacházejí jen na extrémních místech - na sutích nejvyšších vrcholů, na živých rašeliništích, na některých mokřadech a přirozených vodních plochách.

Před příchodem člověka byly hory pokryty z větší části jedlobukovými pralesy s příměsí jilmu horského, javoru klenu a dalších dřevin. Nejvyšší polohy byly porostlé klimaxovými smrčinami, které se do dnešní doby zachovaly pouze ve fragmentech. Smíšené porosty s převahou buku lesního a s typickou květenou se dochovaly na severních svazích hor. Vyskytuje se zde např. měsíčnice vytrvalá, lýkovec jedovatý, mléčivec alpský, vzácně lilie zlatohlavá a vranec jedlový. Ve zbytcích původních klimaxových smrčin roste např. podbělice alpská, čípek objímavý, papratka horská.

Výjimečnou lokalitou je vrch Bukovec, kde se díky čedičovému podkladu bohatému na živiny a specifickým klimatickým podmínkám vyskytují jak druhy horské, např. oměj šalamounek a hořec tolitovitý, tak i rostliny teplejších pahorkatin, např. sasanka pryskyřníkovitá, kyčelnice cibulkonosná, dymnivka dutá a dymnivka bobovitá.

Unikátní rostlinná společenstva se dodnes zachovala na rašeliništích. Vedle původních porostů borovice kleče s borůvkou bažinnou, kyhankou sivolistou, klikvou bahenní a šichou černou se na volných plochách v okolí rašelinných jezírek vyskytuje řada vzácných druhů rostlin – např. blatnice bahenní, ostřice chudokvětá a ostřice mokřadní a suchopýrek trsnatý. Místy tvoří bohaté populace masožravá rosnatka okrouhlolistá. Mimořádně významný je výskyt jalovce obecného nízkého na písčitých náplavech řek Jizery a Jizerky na Velké i Malé Jizerské louce.

V podhůří se na některých místech zachovaly druhově bohaté louky s výskytem vstavačovitých rostlin, např. prstnatcem májovým a prstnatcem listenatým, vemeníkem zelenavým a pětiprstkou žežulníkem, dále vachtou trojlistou a prhou arnikou.

Fauna Jizerských hor je značně ovlivněna drsnými klimatickými podmínkami, vegetačním pokryvem a v poslední době i radikální změnou přírodního prostředí náhorní plošiny. Typickou faunu horských lesů tvoří některé druhy střevlíků, např. střevlík lesní nebo zlatolesklý. Vzácným prvkem horských smrčin je např. kovařík Diacanthous undulatus a žijí zde např. i různé horské druhy tesaříků. Významné reliktní druhy žijí zejména na rašeliništích - slíďáci, motýli nebo střevlíčci. Nápadní jsou rovněž zástupci vážek, např. lesklice horská. Z obratlovců zaslouží pozornost výskyt mloka skvrnitého, kterého je možné nalézt v bukových porostech. Poměrně hojný je čolek horský, slepýš křehký a zmije obecná. Do potoků se z nižších poloh postupně navracejí ryby, zejména pstruh obecný a střevle potoční, zmizelé z horních toků vlivem vysoké kyselosti vody. Vzácně se vyskytuje i mihule potoční. V údolních nádržích jsou vysazeny populace sivena amerického.

V bučinách vzácně hnízdí čáp černý, včelojed lesní, holub doupňák a lejsek malý. Náhorní plošina poskytla po odlesnění vhodný hnízdní biotop lindušce luční, která se tu stala výrazně dominantním druhem. V celých horách lze zaznamenat od 80. let minulého století expanzi krkavce velkého. Díky podpoře hnízdních možností instalací budek vzrostla v poslední době populace sýce rousného, puštíka obecného, poštolky obecné i kulíška nejmenšího. Zejména na rašeliništích hnízdí čečetka zimní, bramborníček hnědý, bekasína otavní, sporadicky se vyskytuje i kos horský. Poměrně početná je populace tetřívka obecného, který po odlesnění náhorní plošiny nalezl příznivé životní podmínky. Horské a podhorské louky jsou hnízdištěm chřástala polního, poměrně početně hnízdí i hýl rudý.

Za významný lze považovat i výskyt některých druhů savců, např. rejska horského, hrabošíka podzemního a 12 druhů netopýrů, pravidelně zimujících ve starých důlních štolách u Nového Města pod Smrkem a v přepouštěcí štole na Bílé Desné. K vzácným druhům patří netopýr pobřežní, netopýr velkouchý a netopýr severní. Početné jsou populace spárkaté zvěře (zejména jelení a srnčí), které převyšují stavy únosné pro přírodní prostředí a působí značné škody v lesních porostech.