Přírodní parky nejsou na rozdíl od CHKO zvláště chráněným územím. Definici přírodního parku uvádí § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny takto:

„K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území.“

Přírodní parky jsou zavedeným nástrojem ochrany krajiny, navazují na tzv. oblasti klidu, které se vyhlašovaly před rokem 1989. Od roku 2003 je svým nařízením zřizují krajské úřady (pro svůj správní obvod, nejde-li o národní parky, CHKO, národní přírodní rezervace, národní přírodní památky a ochranná pásma těchto zvláště chráněných území anebo o vojenské újezdy), které také zajišťují péči o tato území.

Některé přírodní parky mohou svým umístěním přímo navazovat na maloplošná zvláště chráněná území, nebo jejich ochranná pásma a plnit tak obdobné funkce jako ochranné pásmo těchto území (např. PřP Prokopské a Dalejské údolí či PřP Radotínsko-Chuchelský háj). Nejde však o ochranné pásmo tak, jak jej vymezuje zákon o ochraně přírody a krajiny. Jde pouze o územní souvislost, kdy mohou tyto přírodní parky zčásti plnit obdobné funkce.

Nařízení kraje o zřízení přírodního parku by mělo obsahovat vymezení území s výraznými estetickými a přírodními hodnotami a jejich výčet a popis s vymezením hranic území (např. podle katastrálních území). Ideální je doplnění grafickým zákresem (nejlépe měřítko 1:10 000). Současně jsou stanovena omezení takového využití území, které by znamenalo rušení, poškození nebo ničení stavu území přírodního parku z hlediska vlivů na krajinný ráz, informaci o případných sankcích při porušení ochranných podmínek a závěrečná ustanovení (účinnost nařízení apod.).

Omezení využívání přírodních parků musí vždy vycházet z cíle a poslání jejich zřízení – mělo by směřovat k ochraně estetických a přírodních hodnot krajinného rázu, jiných aspektů se stanovená omezení nemohou týkat. Mohou spočívat zejména ve stanovení využití území, vymezení konkrétních činností a stanovení konkrétních regulativů výstavby.